Za hranou hluku

Tohle je můj pohled na to, co mě v životě formovalo. Stručný výcuc — jen vypíchnuté body, ne celý příběh. A klidně připouštím, že někdo, kdo mě znal nebo to prožíval vedle mě, to může vidět úplně jinak. Tohle je má strana.

Nevyrůstal jsem v prostředí, kde by byla láska něco přirozeného. Materiálně mi nic zásadního nechybělo – měl jsem střechu nad hlavou, jídlo, zázemí. Ale to podstatné tam nebylo. Láska se neprojevovala a ani jsem ji kolem sebe neviděl. Místo toho přišel tlak, násilí a prostředí, které formuje víc, než si dítě dokáže uvědomit.

Už jako kluk jsem trávil většinu času venku, protože doma to nebylo místo, kde by se dalo být. Ve čtrnácti mě poprvé přivedla domů policie. V té době jsem se několikrát pokusil odejít úplně – ne proto, že bych chtěl zemřít, ale protože jsem nevěděl, jak v tom dál žít.

Brzy jsem se naučil fungovat sám. Od čtrnácti jsem pracoval, vydělával si, platil si školy, které jsem nakonec stejně nedokončil. Ne proto, že bych nemohl, ale protože jsem v tom neviděl smysl. Život mě táhl jinam.

Začínal jsem na stavbě u lopaty. Postupně jsem si prošel různými řemesly, naučil se fungovat v praxi a časem jsem se dostal až k řízení staveb jako technik. Vedle toho jsem se pohyboval i v úplně jiných světech – pracoval jsem v sexuálně explicitním byznysu, cestoval, poznával lidi z různých koutů světa a učil se jazyk i život jinak než ve škole.

Později jsem začal podnikat, zaměstnával lidi, ale postupně jsem se vrátil zpátky k práci rukama. Mezitím přišly drogy – nejdřív nenápadně, postupně víc. Zlom přišel ve chvíli, kdy si můj bratr vzal život. V tu chvíli jsem spadl hlouběji a následujících přibližně deset let jsem žil v aktivní závislosti.

Dne 17. 3. 2024 jsem se dostal na úplné dno. Přišel jsem v podstatě o všechno – materiálně i vnitřně. Úzkosti, deprese, prázdnota. V ten moment jsem si poprvé řekl o pomoc. Následoval detox, terapie, léky a poté půlroční ústavní léčba.

Právě tam došlo k zásadní změně. Něčemu, co neumím přesně pojmenovat – uvědomění, prozření, probuzení. Od té doby se můj život odvíjí úplně jinak. Od toho dne jsem čistý.

To, co dnes dělám, není postavené na plánu nebo byznysu. Nevzniklo to jako strategie. Je to něco, co skrze mě prochází. Něco, co cítím, že mám dělat, i když často nevím proč.

Začal jsem cestovat jinak – ne za zážitky, ale za poznáním. Indie, Nepál, Peru. Každé místo ve mně něco otevřelo. Po Indii a Nepálu přišel impuls tvořit a sdílet – vznikl YouTube. Po Peru přišel další krok – tahle stránka a to, co na ní postupně vzniká.

Dnes žiju život, který bych dřív nedokázal ani pochopit. Vnímání je jiné. Prožívání je jiné. Jsem schopný cítit radost, klid, naplnění. Potkávám nové lidi, navazuju jiná spojení, která jsou hlubší a přirozenější.

Nevím přesně, kam to celé vede. Ale poprvé v životě mám pocit, že to nemusím vědět. Stačí jít a naslouchat tomu, co přichází.